Otázky (a odpovědi) k vybavení na tábor


Je potřeba mít na tábor skautský kroj?

Pokud dítě chodí do oddílu pravidelně a déle, mělo by skautský kroj mít. Jedná se hlavně o pořízení krojové košile, protože nášivky a šátek dostane od nás a turbánek se dá vyrobit nebo nahradit. Košile se často dají koupit od starších členů, kteří ze svých dětských krojů už vyrostli. Pokud se vám podaří najít dostatečně stejnou košili jinde než přímo v Junu, může být také uznána za krojovou, ale shoda musí být poměrně velká – doporučuju předem konzultovat.
Snažíme se pochopit, že pokud začalo chodit dítě do oddílu teprve přednedávnem, typicky v pozdním jaru, váháte s investicí do krojové košile. I v takovém případě se prosím pokuste najít něco, co by mohlo být namísto kroje použito – budeme trvat na tom, že se bude váš potomek převlékat na nástup místo do kroje do konkrétního oblečení, které bude decentních barev a ve kterém majitel nebude štípat dříví a válet se po louce, ale bude ho udržovat slušné a čisté. Pokud takové oblečení vyberete už doma, ušetříte nám na táboře práci (například vybírání, která z pěti jasně růžových mikin nejlépe ladí k béžovým krojům, je poměrně obtížné). I v takovémto případě ale počítejte s tím, že vaše dítě bude vyloučené z některých aktivit, ke kterým je kroj nutný, typicky z některých částí táborových ohňů, a nebude připuštěno ke slibu.

Mám dát dítěti na tábor mobil?

Přítomnost mobilů na táboře nezakazujeme, je ovšem potřeba počítat s jejich nevýhodami – vybíjejí se, rozbíjejí se a docela vlezle podporují trávení času pasivně u displeje. První z bodů si musí každý majitel telefonu vyřešit sám (na tábořišti není zdroj elektřiny). Druhé dva jsme se rozhodli řešit tím, že jsou telefony trvale uložené u vedoucích a děti je dostávají, když si o ně řeknou, pouze v době volna. V přiměřené míře je děti možné kontaktovat prostřednictvím telefonů vedoucích, ale mnohem lepší je psát dopisy nebo pohledy.

Jak je to se sladkostmi (tohle není dotaz, to píšeme my vedoucí)

Děti mají na táboře zajištěné jídlo pětkrát denně – k snídaní většinou něco na bázi pečiva, oběd a večeři vařené, jednu svačinu ovocnou/zeleninovou a jednu svačinu typu jogurt s rohlíkem, tatranka a podobně. Podíl sladkých jídel je celkem standardní, ba možná spíš vyšší, protože jejich suroviny mají v táborovém prostředí často vyšší trvanlivost. Vyslovené sladkosti se k dětem řízeně dostanou jen několikrát za tábor (čokoládové medaile za olympiádu, třeba), proto je celkem pochopitelné, že si někteří dovezou nějaké ty bonbóny nebo čokoládu s sebou. Zásoby sladkostí si děti doplní jednou či dvakrát za tábor na výletech do měst v okolí.
Potenciální problémy jsou tu dva. Za prvé situace, kdy s sebou má dítě tolik čokolády, že si může dovolit ji jíst místo normálního jídla k obědu. Za druhé je to způsob uložení – „soukromé“ trvanlivé jídlo mají děti ve svém stanu a rozbalený balíček sušenek přitahuje mravence, v horším případě myši. No a řešení je celkem jednoduché – nedávat víc sladkého, než kolik dovolíte doma zkonzumovat za týden, a uložit tohle jídlo do těsně zavíratelné krabice.

Je na tábor nutná sekera? A kleště?

Pravděpodobnost, že dítě na táboře bude sekeru potřebovat, je vysoká – chodíme do lesa na soušky, pracujeme se dřevem, zatloukáme a vytloukáme hřebíky – na to všechno je potřeba hodně seker najednou a pokud ji dítě nebude mít, bude si ji muset pokaždé půjčit od někoho, kdo ji v tu minutu právě nepotřebuje. Na druhou stranu, koupit dobrou sekeru není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, a pracovat se špatnou sekerou je spíš pro zlost. Pokud tedy nějakou sekeru máte a jen přemýšlíte, jestli ji dítěti dát, ano, dejte. Pokud se chystáte sekeru koupit a sami s ní neumíte pracovat, můžeme se domluvit, co si my vedoucí o té konkrétní plánované sekeře myslíme.
O potřebnosti kleští platí totéž, co píšu o sekeře - během bourání tábora je jich potřeba hodně najednou a je jednodušší, když se nemusí půjčovat. Přestože se kleště jmenují štípací, používáme je k vytahování hřebíků, nikoliv ke štípání drátu, nahrazovat je proto kombinačkami nemá smysl.

Co je to s tím igelitem na boky stanu, na co to vlastně je? A kde se to dá koupit? Ve stanu jsou přece postele, proč je potřeba ještě karimatka? A nestačí alumatka?

Ve stanu jsou sice postele, ale jen jako konstrukce, tedy prkenná deska. Další prkenná deska je pak stěna podsady. I když je dělaná z profilovaných prken, může při silném lijáku na návětrné straně stanu prosakovat voda dovnitř a stékat po vnitřní stěně podsady na postel. Nestává se to běžně, ale mokrá postel je taková nepříjemnost, že se proti tomuto riziku raději zabezpečujeme právě igelitem, který se upevní zevnitř na stěnu stanu a přetáhne přes postel. Potřebný rozměr je asi 1,5x3m a je celkem jedno, z jakého zdroje bude - prodávají se třeba v kutilských prodejnách na zakrytí nábytku při malování; přidělává se napínáčky, čili skončí děravý. Dále je potřeba mít na posteli něco místo matrace, typicky tedy karimatku, a čím je silnější, tím je pohodlnější (i když je nutno konstatovat, že dětem je to obvykle celkem jedno a až dospělí začnou oceňovat pohodlné poležení). Přes karimatku se ještě obvykle dává deka, protože dělá příjemnější povrch na sezení. Kromě toho si ji děti berou přes záda, když se večer zpívá u ohně, a slouží jako tepelná rezerva, kdyby se v noci ochladilo a bylo by potřeba přidat do spacáku další vrstvu.
Ve srovnání s karimatkou je alumatka o hodně lehčí, menší a skladnější, takže se lépe nosí v batohu – když budou děti spát mimo tábor, což se za tábor stává tak dvakrát, dost to ocení. Za skladnost se platí menšími tepelněizolačními vlastnostmi (což je v létě jedno) a právě méně měkkým poležením, jak jsem psala výše. Volba pohodlí či skladnosti je pak už na každém. Nějaké karimatky může oddíl půjčit.

V seznamu věcí jsou napsané léky, má mít moje dítě i takové ty běžné na horečku, kašel,...?

Běžné léky máme samozřejmě ve společné táborové lékárně, ve všech seznamech pro děti figurují pouze léky, které speciálně (většinou dlouhodobě) užívá konkrétní dítě. Pokud vaše dítě takové léky neužívá, žádné další s sebou mít nemusí. Pokud dítěti dáváte na tábor léky, odevzdávejte je zdravotníkovi tábora – můžete se s ním dohodnout, zejména u starších dětí, že si je bude dítě brát samo (patnáctiletý jinoch či slečna jsou samozřejmě schopní se o své pravidelné léky starat sami, sedmileté dítko vesměs potřebuje dozor, ostatní jsou někde mezi) – v každém případě musí zdravotník o pravidelném užívání léků vědět.

Je na táboře návštěvní den?

Návštěvní den není. Zkoušeli jsme ho několikrát udělat, ale moc se to neosvědčilo, protože nikdy nemůžou přijet všichni rodiče a děti těch chybějících rodičů to dost těžko nesou. Kromě toho se dětem stýská nejvíc krátce potom, co se s vámi rozloučily, takže návštěvou na táboře jim zařídíte tohle stýskací období dvojnásobné. Nejezděte prosím na tábor na návštěvu „jen tak“ – rozhodně ne tak, aby o vás děti věděly.

Co je to rebl, kde se to kupuje?

Rebl je plachta, ze které se dá postavit jednoduchý stan. V historii oddílu bývala z různých materiálů, ale v současné době zcela jednoznačně vede ten, který vypadá jako tkaný igelit s kovovými oky po okraji a používá se k zakrývání dříví, aut, stánků na tržnici a podobně. Pro naše účely se hodí rozměr 2x3m a tlumená barva (temně zelená, šedá apod.).

Kolik má dítě dostat na tábor peněz?

Odpověď je víceméně podobná tomu, co jsem psala o sladkostech. Jsou děti, co dokážou svoje utrácení kontrolovat a koupí si jen to, co opravdu chtějí – něco typu pár pohlednic, jedny bonbóny a čokoládu. Takovým můžete dát i víc peněz, několik set korun, zbytek přivezou prostě domů. Na druhou stranu mnoho dětí, zejména mladších, není schopných přestat utrácet, dokud mají peníze v kapse. Koupí kopec sladkostí, co se jen vejde do batohu. Polodrahokam na krk, ten největší, na který jim stačí peníze. Všechny petshopáky, co jim ještě chybí do sbírky. Plyšáka, nebo dva, tři… My se jim sice snažíme podobné nákupy vymluvit, ale jsou to jejich peníze, takže přímý zákaz připadá v úvahu leda u nebezpečných nápadů. Pokud je vaše dítě utrácivé (typicky pokud minule utratilo všechny přidělené peníze), představte si, že jdete na nákup s ním a odhadněte, na jaké výdaje byste se od něj nechali umluvit, kdybyste drželi peněženku vy. Pak vynásobte dvěma (na výlet půjdeme dvakrát) – a pokud tentokrát všechno neutratí, pochvalte. Obvyklá částka se pohybuje mezi 150 a 200 Kč.
Pokud by dítě potřebovalo nahradit během tábora nějaké poškozené vybavení (stává se jen výjimečně), je možné se dohodnout s vedoucími, aby potřebné peníze půjčili, namísto vybavování dítěte větší finanční rezervou.

Ztráty a nálezy

Aby se ztráta ztrátou nestala, tomu se dá předejít podepsáním či jiným označením. Většinou stačí iniciály. Potřebné je zejména u drobností (ponožky…), u věci, které dítě dostane jen na tábor (namísto obvyklého ručníku mu dáte na tábor na dotrhání starý) a u věcí, které jsou si hodně podobné (ešusy). Mimochodem, červená barva je používaná na označování oddílových věcí, radši použijte nějakou jinou.
Věci, které se během tábora objeví a u nichž nejsme schopní identifikovat majitele, jsou vyfotografované a umístěné na Rajče spolu s limitem, do kdy je potřeba se o ně přihlásit. Po uplynutí této doby jsou zničeny, převedeny do majetku oddílu nebo veřejně nabídnuty.